Moje motorky
Jako motorkář jsem začal relativně brzy, a to klasicky motorkou Jawa 50 pionýr. U mě doma to byla konkrétně Jawa 50 typ 555, která zbyla po dědečkovi, ale docela dlouho stála, takže bylo zapotřebí jejího oživení. Opravdu mlád, ve veku 13ti let, jsem se snažil motorku zprovoznit sám, výměnami VN cívky, čištěním kontaktů, ale motorka jiskru neházela. S pionýrem jsem tedy sjel z kopce do dědiny a tam ho dal zdejšímu chlapíkovi, aby s tím něco udělal. Zprovoznění pionýra mě vyšlo na pár kilo jablek a moje první motorka byla na světě.
Ovládání motorky mi nedělalo žádné problémy, protože už jsem věděl, proč, kdy a jak se mačká spojka, takže jsem téměř ihned lítal jako drak po všech dědinách v okolí. Motorka měla škaredou barvu, tak jsem se rozhodl o přelakování. Celou jsem ji obrousil a nalakoval, bohužel ale jinou barvou, než tam patří. Ovšem linky se mi na můj věk a absolutní neznalost podařily moc hezky :-D. Kromě barvy jsem ovšem na motorce nedělal nic. Na pionýrovi jsem nic neopravoval a jenom jsem jezdil a to celé 2 roky. Za tu dobu si člověk motorku opravdu zamiluje. Jawa 555 jezdí parádně a ta moje snad ještě lépe jak ty ostatní. To jsem si říkal každou jízdu, co jsme ještě spolu s kamarádem brázdily dědiny a já byl vždy ve vedení. Postupem času mě došlo, že to asi bylo rozdílem váhy řidičů, ale tenkrát jsem ze svojí 555 měl opravdu dobrý pocit, pocit že mě dokáže dopravit všude. Než se do mého spokojeného života dostala další motorka, měl jsem na svém pionýrovi jednu poruchu a to přetržení brzdového lanka zadní brzdy. Orava vyšla na 85 kč a pionýr byl opět jako nový.
S tím jako nový, to ale nebudu zase přehánět. Pravdou je, že jsem nikdy neřešil, aby mi motorka svítila, nikdy jsem ani neřešil, aby nějak dobře brzdila přední brzda a už vůbec ne naprosto zteřelé pneumatiky, které jsem za celou dobu ježdění ani nepíchl, natož aby praskly. Motorka mi takto stačila. Hlavní pro mě bylo, že jela... A jela opravdu dobře a co je hlavní jede do dnes. K pionýrovi se ovšem ještě vrátíme.
Zároveň s érou pionýra
Na půdě stodoly objevuji Maneta 90. Maneta jsem našel složeného bez kol, karburátoru , krytu řetězu , celého výfuku a dalších drobností. O manetovi jsem věděl již delší dobu, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohla být motorka, co třeba někdy pojede. Manet mě na půdě vždy fascinoval, chodíval jsem se na něj dívat, když jsem dělal tajné průzkumy na půdě. Manet stál u zdi, pod vrstvami prachu a z motoru bez víka zapalování trčely dráty, také neměl nasazený přední blatník. Když jsem se na Maneta ze srandy posadil, došlo mě, že jej musím renovovat. Ten pocit byl dokonalý.
Maneta jsem renovoval celý rok a týden k tomu a výsledek byl dobrý. Bylo mi jenom 15 a hodně věcí jsem nechal na ostatních, a tak mám bohužel středy kol v zelené barvě, což je chyba, ale mě se to docela líbí. Renovace mě neskutečně bavila a pohltila a díky Manetovi právě vznikl i celý tento web, který se později rozrůstal dál a dál a do dnešních podob. Manet po renovaci vypadal takto.
S Manetem to byly samé komplikace. Nebyla to krásná pohádka jako u pionýra, ale i tak mám Maneta 90 moc rád a moc rád se na něm vždycky svezu. Jdeme se posunout o kousek dále v čase.
Další stroj
Když už jsem si začal myslet, že jsem opravdu velký chlapec, tak jsem čím dál častěji navštěvoval místnost ve stodole, která byla dříve chlívkem pro prase. Tam stála Tatínkova Jawa 250. Díky tehdejšímu systému převodů motorek, změn majitelů a podobně došlo u této motorky ke ztrátě dokladů, takže Jawa 250/559 panelka byla dalším strojem, s kterým jsem porušoval dopravní předpisy zcela naplno. Jízda bez TP, STK, pojištění, řidičského průkazu, helmy a často i bot bylo asi maximem všeho, co se dalo dělat špatně. Tomu než jsem se projel ale předcházela složitá a namáhavá cesta. To se ví, že rodiče nebudou podporovat více- či méně trestnou činnost svého syna, takže se spoléhali na to, že motorku z chlívku nedokážu dostat ven. Dokázal jsem to :-D ... Já a o tři roky starší kamarád jsme tu těžkou motorku zvedli a vytáhly ven. Byla totiž za rohem zdi a jiná možnost než zvednutí celé motorky, pro její vyjmutí nebyla. Motorka nejela asi 8 let, takže prvním úkolem bylo oživit baterku v které bylo naprosté sucho. S kamarádem jsme ze staré betarie vylili elektrolit a ten nalili do baterky mojí panelky. Stalo se nemožné, baterka ukazovala téměř 6,5 voltu. V okamžik, kdy jsme se v motorce před stodolou vrtali s kamarádem a nasadili do ní baterii, vše zapojili a nachystali šel okolo můj tatínek. Bál jsem se co nastane, ale reakce byla překvapivá. Usedl na motorku a pustil ji z kopce, který šel od stodoly. Motorka chvíli zatočila motorem a potom nastartovala. Moje a kamarádovo štěstí bylo nepopsatelné. Motorka jela a můj tatínek hned ještě i předvedl, co vše dokáže. Jízdu po zadním kole a hodiny a potom dodal, abych to nezkoušel. Od té doby jsem měl Jawu 250/559 Panelku.
Byla to raketa. Motorka byla zpřevodovaná do pomala, takže jezdila maximálně 82 km/h, ale jela tak naprosto všude. Veliká 19ka kolo vepředu dodávala motorce čopr styl a předělaný přístojový panel s řidítky s hrazdou v mých očích taktéž přidával motorce k dokonalosti. V motorce docela dost bouchala ložiska v ojnici, takže motor této panelky se v mých 15ti letech stal prvním motorem na kterém jsem udělal generální opravu. Motor po generálce jen šuměl. Byla to nádhera. Spousty kilometrů v sedle této úchvatné motorky mě nepopsatelně bavily. Vozil jsem holky široko daleko, protože žádný kluk v mém věku neměl nic, co by takto jelo. Motorce se vytahovaly přední vidlice i na trojku, když se přidalo a zvuk motoru se nesl na kilometry daleko. Vždy když jsem za někým jel, tak už stál před domem. Od udělání generální opravy jsem již stejně jako u pionýra nic neřešil. Jen jsem sem tam dofoukl kola a pořád jezdil. Spotřeba byla krásná, kolem 4l/100 km, takže můj první opravdový super stroj vycházel provozně opravdu levně.
Do dnes si nemohu odpustit své rozhodnutí, díky kterému jsem tuto úchvatnou panelku prodal. Dostala se mi možnost mít motorku ČZ 175/450 úplně zadarmo. Motorka měla i papíry ale bylo ji potřeba zrenovovat, aby udělala STK. Na renovaci jsem v 17ti letech samozřejmě neměl peníze, takže jsem Onu nádhernou panelku prodal... a raději nechci vzpomínat za kolik... Kdyby náhodou její stávající majitel četl tento text a měl moji panelku, tak ji chci zpět !!! :-D Byla to opravdová srdcovka.
Než jsem motorku prodal, tak se ale stala jedna hrozná věc, nesouvisející s jawou 250, ale s pionýrem. Motor na jawě 555 už byl trošku horší, a tak jsem se rozhodl, že bych i na něm udělal generální opravu. Motor jsem sundal a položil na zem vedle jawy 250. Do dnes nevím proč ani jak, ale Panelka se na ten motor z pionýra převrátila a udělala do něj díru a to tak, že se se to nedalo nijak opravit. Tím jsem byl nucen sehnat si jiný motor a ten jede do dnes.
Blížila se dospělost
A já stále jezdil bez řidičského průkazu a stále se zvyšující úroveň rozumu mě s motorkami tlačila více a více na polní cesty a do lesa, kam se samozřejmě také nesmí, ale nesmí tam ani policisté. Mým nový strojem se stala ČZ 175/450 De-luxe, která byla celá dobouchaná popraskaná rezavá a tak dále. Bohužel ani motor nebyl žádná sláva, a tak jsem si s ní po lese moc nenajezdil a musel jsem započít opravu motoru. Po rozebrání motorky pro demontáž motoru jsem si uvědomil, že s takovým strojem STK neudělám, takže se celá oprava zvrhla v renovaci, o které se dočtete zde na webu.
Do renovace jsem se opravdu opřel a chtěl vše udělat nejlépe jak jen to jde, stejně jako u Maneta. Vše jsem rozdělal, špatné věci opravil a potom vše dal nalakovat, nebo nachromovat, či obojí. Motorka mi rostla pod rukama, a já se nemohl dočkat až se na ní projedu. Při renovaci jsem nejen nabil plnoletnosti, ale i řidičského oprávnění, a tak jsem konečně mohl zlegalizovat svoje motorkářské počínání. Motorka po renovaci jezdila neuvěřitelně dobře, ale na 250/559 to bohužel nemělo. Hlavně když jsem někoho vezl, tak šlo poznat, že jde o 175 ccm. Svoboda a volnost spolu s klidem při brázdění silnic mě ale naprosto uchvátila.
U této motorky mě ovšem naprosto vytáčelo a vyvádělo z míry zapalování. Dobíjelo moc, nebo málo, ničilo baterky a dokonce ani dvě opravy u dvou opravářů to zapalování nezachránily. Zachránilo mě VAPE. VAPE ať to šlape, říkal pán, který mi jej montoval a měl naprostou pravdu. To rozčilování a nenávist, kterou ve mě vyvolalo kladívkové zapalování jsem tedy vytěsnil z života právě výměnou za úplně jiný systém. Nutno ale říct, že jsem na 250/559 ale i na pionýrovi nikdy žádné problémy neměl.
Asi špatný kus :-D
Jak tomu ovšem bývá, výkonu mi bylo málo, a tak jsem sehnal motor ČZ 250/455 a předělal si svoji 175 ccm na 250 spolu s přetypováním. Konečně to byla moje vysněná 250. Jela výborně a, i když mě stále chyběl ten druhý výfuk, stejně jsem si motorku opravdu zamiloval a mírně pozapomněl na svoji nejmilejší panelku. Další motorkou, která tedy byla stále tou stejnou, jen s jiným motorem se stala ČZ 250/455 De-luxe.
V době Výměny motorů u čz
Protože jsem již konečně vlastnil řidičský průkaz, tak jsem chtěl jezdit a generální oprava motoru u ČZ byla poměrně složitá, protože jsem řešil svařování, na které sem čekal neuvěřitelné dva měsíce. Abstinenční příznaky se projevovaly čím dál silněji, takže jsem si po vzoru kamaráda pořídil MZ 150 ETZ. Než jsem se tak rozhodl, vyzkoušel jsem i hodně 251 ETZ, ale ta 150ka mě přišla taková šikovnější. Bohužel právě zakoupení MZ 150 ETZ bylo tragické šlápnutí vedle, protože jsem neodhalil skrytou vadu v motoru. Někdo motor složil tak, že zničil čep zapalování a to tak mělo házivost. Jak jsem později zjistil v některých otáčkách špatně házelo jiskru a to mě opravdu hodně vadilo. Nicméně na tomto hrozném stroji jsem odjezdil celou sezónu a po té sezóně motorku prodal. Absolvovala se mnou dvoudenní výlet, který měl přes 600 km a až na sníženou maximální rychlost a nefunkční dobíjení jsem si výlet stejně užil. U MZ je dobré, že chytne i když vůbec nedobíjí. Nevím čím to je, ale je to tak. MZ nezklame i když je to naprostý vergl.
Záhy po prodeji MZ 150 ETZ a zprovoznění ČZ 250/455 jsem byl konečně spokojený. ČZ 250 jezdila nádherně, výborně snášela jízdu ve dvou, ale i dlouhé trasy. Ovšem po ujetí jedné sezóny jsem začal přemýšlet nad úpravami pro vyšší výkon. Nejdříve jsem si říkal jen nějak lehce, ale když jsem se potom zapovídal u jahod se závodním technikem, co pracoval pro Strakonice a vývoj motorů pro desetidenní, tak jsem šel do něčeho pořádně šíleného a to do klapek. Mojí představou tenkrát bylo udělat to jednoduše, levně a případně i snížit spotřebu, což se povedlo. Moderní, výkonná a spolehlivá motorka byla na světě.
Čezeta jezdila někdy i pod 3 litry na 100 km, což mě přišlo úchvatné i když charakteristika výkonu nebyla úplně taková jak jsem si představoval. Motor je hodně dobře v nízkých otáčkách a hodně podobně jako před úpravou v otáčkách středních a až v otáčkách opravdu vysokých jel naopak neuvěřitelně dobře. Motorka mě dělala radost. Ten pocit, že jedu na něčem, co funguje jinak než všem ostatním se mi opravdu líbil. Ovšem i nadále v mé duši hořel plamínek pro jízdu po lese, díky krásné přírodě, ale i absenci aut, lidí a dopravních předpisů. Pionýr sice jezdil výborně, ale bylo mě ho vždy líto, když jsem s ním jel někde v terénu. Právě díky lítosti, jsem si zakoupil maličkou terénní motorku pitbike Sohoo 21. Tato motorka mě velmi bavila. Odjezdil jsem s ní celou sezónu bez poruchy.
Tato maličká čínská potvůrka jezdila neskutečně, ale motor už měl své nejlepší za sebou, poměrně hodně žral olej a po zvážení všech faktorů, jako byly špatné tlumiče i občasné vyskočení jedničky, jsem se rozhodl že motorku prodám a nahradím jinou. V této době jsem se dost kamarádili s lidmi, co jezdili na velikých kroskách. Často jsem se na nich i svezl a docela se mi to i líbilo. Díky tomuto faktu, jsem se odhodlal pořídit si velikou krosku do lesa, místo pit-bike. Pořídil jsem si tedy Kawasaki 250 ve 4T.
Motorka mě docela bavila, ale hrozně mě vadily negativní reakce vlastně úplně všech, kolem kterých jsem projel. Kromě toho byla motorka i hodně drahá na spotřebu, na údržbu a za to mi ten nekonečný výkon nestál. Motorka se jakoby snažila člověka donutit aby přidal více a více a tím přispívala k pravděpodobnosti že se někde zabije. Dalším důvodem, proč jsem se s touto motorkou po sezóně rozloučil byla i paseka, která po ní zůstávala. Člověk i když jel opatrně, tak za motorkou nezůstal kámen na kameni a to mi jako člověku, co má velmi kladný vztah k přírodě opravdu vadilo.
Kawasaki tak opět nahradil maličký, i když o trošku větší než ten minulý, pitbike STOMP KZR 140 Britské výroby. Lidé, co jezdí velké krosky asi zapláčou, ale pit-bike je prostě lepší po všech stránkách. Spotřeba poloviční až třetinová, rychlost jízdy v terénu téměř srovnatelná, ale obratnost, váha a hravost nespočetně krát lepší než u veliké motorky. Pitbike tak okouzlil moje srdce naplno. Motorka nikomu nevadí. Lesní stráž v lese se s úsměvem ptá, co to je za super stroj a dokonce i policie s kterou jsem se potkal mimo jejich kontrolování říkala, že tady ty maličké potvůrky většinou ani neřeší. No není to krásné ? Já myslím, že není nic lepšího. Pit-bike se tak stal strojem, s kterým jezdím na pole měřit vlhkost zrna, nakupovat do obchodu na dědině, ale i za všemi kamarády, co je mám v dosahu přes les do 80ti km daleko.
A zcela nakonec, díky tomu, že je pitbike opravdu jeden z nejperfektnějších strojů jsem si zakoupil právě do něj silnější motor o objemu 160 ccm. Díky tomu mám nyní Stomp 160 KZR a jsem tak hrdým majitelem něčeho, co to v terénu natře ledajaké velké motorce. A proto do příběhu svých motorek nakonec přidávám fotografii motoru YX 160.
